Meditaci ke 30-tému výročí listopadu 2019 hrnu před sebou už několik měsíců. Tak snad až teď, než ji překryje prach času… Třicet roků od převratu státního zřízení, tzv. sametové revoluce. Rozladění z dění, osob a obsazení, kterého jsme po té dávné plichtě s bolševikem svědky, je toho času u našince celkem značné.
Tuzemský volič to ale většinově vidí i jinak a mírná početní převaha toho tzv. „většinového“ je díky nepoměrnému volebnímu systému větší, než by odpovídalo reálnému poměru hlasů. Jaký druh voliče se za tím skrývá je další věc. Těch konzervativních samozřejmě bude vždy menšina. Minimálně rámcově mají svou osobní představu, jak má stát a společnost fungovat, čím se řídit a kam ubírat. Historicky pojmenované a definované směry uspořádání má svět již dávno a k nim se řadí i jednotlivé skupiny alias strany. Volič většinový měří jinými hodnotami, souvislosti jevů povětšinou příliš neřeší a v podstatě se „dá koupit“, když se mu něco hezkého dá nebo slíbí. A tak to teď takhle máme…
Na hradě nadále panuje další z líhně dávných prognostiků, opakující svá jednoduchá moudra, co a jak má správně být. Vzešlý z minulosti a stále obklopený postavami moderních neokomunistů typu vlekař, pumpař, provianťák a další…
Vláda a český parlament jedou pod taktovkou účelového hnutí, co odsálo většinového voliče tradiční levici. Její vedení se ale dál tváří, jako by vše bylo v pořádku a za těch pár míst na křeslech v popředí ledacos si sleví z ideálů, pokud ještě nějaké mají…
Hodně prostoru všeobecně získává díky mediálním možnostem výklad historických souvislostí a idealizace ruského „očistěného vzoru“. Ruku v ruce s ním „čínský syndrom“, vydávaný za správný a stabilizovaný směr, kam se orientovat v tom našem složitém světě nadbytku propojení a informovanosti…
Soužití s ostatními státy v EU je nejsnadnější terč. Cokoliv z unie přijde, kromě dotačních peněz, je omezování naší jedinečnosti a umění tvořit vlastní české cesty. I když jsme si tu součinnost sami před časem zvolili jako směr orientace, vývoje a rozvoje, lehce se její přínosy dají zamést do jednoho koše s omezováním české invence. Rigidnost EU není v některých ohledech nijak malá, ale proč hledat vzory zrovna v novodobé Říši středu nebo poněkud zaostalejší Matičce Rusi?
Takže k otázce, co mohla klidně zaznít už na začátku. Kdo je po třiceti letech vítěz a kdo poražený sametové revoluce? Než mi někdo pomůže s meditací odpovědět, odpovím si zatím sám. Hlavně, že je mír!!!
LZT – březen 2020